Jak se zrodil matriarchát v jižním Mexiku

Přemýšleli jste někdy o tom, jak vznikne společnost, kde ženy vládnou? Často stačí málo – výhodná geografická poloha, shoda historických okolností a správné PR.

Tehuánám (zapotéckým ženám z Tehuantepecké šíje) se podařilo předčit své muže a stát se superstar mexické národní scény. Za svou slávu vděčí španělským kolonizátorům, kalifornské zlaté horečce, mezioceánské železnici, a v neposlední řadě světoznámé mexické malířce Fridě Kahlo.

Evropští cestovatelé křižovali Tehuantepeckou šíji už v raných dobách španělské kolonie. Bujná tropická vegetace, otevřená, jakoby nekonečná krajina a její exotičtí obyvatelé a obyvatelky, to vše podněcovalo fantazii mnoha dobrodruhů. Anglický dominikánský mnich Thomas Gage se v roce 1648 nechal obzvláště unést a živě popsal oblast kolem Tehuantepecu jako:

„…záhadnou krajinu s čarodějnicemi, čerty a indiány v podobě bestií.“

Strach ze strašidel však brzy vystřídala fascinace zdejšími asertivními ženami, jež ovládaly veřejný prostor. Návštěvníci se s údivem pozastavovali nad výstředním zvykem tehuánských krasavic koupat se na veřejnosti nahé a obdivovali jejich schopnost balancovat na hlavách obrovské nádoby.

Mathieu de Fossey, cestovatel a spisovatel, který přijel do Mexika se skupinou francouzských kolonistů v roce 1832, zaznamenal unikátní šarm místních žen se zvláštním zaujetím:

„Ženy z Tehuantepecu nosí zvláštní kostým, který je bezpochyby nejelegantnější v celém Mexiku. (…) Když jsem poprvé spatřil mladé Tehuány v jejich tradičních krojích, připadaly mi jako bohyně. Jejich pohledy a pohyby mají v sobě zvláštní měkkost, jež jde skvěle dohromady s jejich půvabným vzhledem. Jelikož žijí pod tak spalujícím sluncem, není divu, že tolik dychtí po potěšení.“

Svoji sílu ovšem Tehuány předváděly hlavně na tradičních zapotéckých trzích. Podle jedné z teorií začaly ženy trhům dominovat, protože španělští koloniální úředníci uvalili na indiány vysoké daně. Muži byli nuceni trávit více času na polích, zatímco ženy převzaly zodpovědnost za prodej plodin na trhu.

Takto, pro vaši představu, vypadal po staletí typický den zapotécké rodiny z Tehuantepecké šíje:

Kvůli nesnesitelnému horku během dne vyrážel muž do práce už kolem třetí ráno. Na poli se lopotil asi do deseti. Pak se celý zmožený doplazil domů, vypěstované plodiny odevzdal ženě, a hned nato se svalil do     hamaku k zasloužené siestě.

Žena mezitím odešla na trh, kde celé odpoledne prodávala a drbala se sousedkami.  Domů se vracela k večeru, manžel se zrovna probouzel. Žena ho nakrmila a z utržených peněz mu vyčlenila malé kapesné. Zbytek si uschovala na chod domácnosti.

Muž poté zamířil do kantýny (hospody), kde se setkal s kamarády a veškeré kapesné většinou propil. Manželka ho o pár hodin později z kantýny vyzvedla, dovlekla ho domů a uložila do hamaku, aby byl připravený na další časný pracovní den.

Noční životní styl mužů umožnil ženám ovládnout podstatné věci z reálného světa. Kromě toho, že kontrolovaly rodinnou kasu, byly také mnohem aktivnější ve společenském životě a informovány o všem, co se dělo v širší komunitě.

Hodila se každá ruka, a proto i velmi mladé dívky pracovaly na veřejných prostranstvích. Aby dokázaly samy ochránit svoji čest, vyškolily je matky v agresivitě a používání urážek při jednání s dotěrnými zákazníky, zvláště těmi, kteří nepocházeli z jejich etnika.

Francouzský katolický kněz Charles Brasseur toho byl svědkem na tržnici v Tehuantepecu v roce 1859:

 „Tlachaly, smály se, rozmlouvaly, křičely a dohadovaly se s neuvěřitelnou živostí. Otevřeně si dělaly legraci z mužů, které provokovaly ve španělštině i zapotéčtině bez sebemenšího studu, že i zelinář z Paříže by se jim jen stěží vyrovnal.”

Obchod v oblasti dramaticky vzrostl s kalifornskou zlatou horečkou mezi lety 1848–1855. Obrovské bohatství proudilo regionem a zachytávalo se v rukách šikovných zapotéckých obchodnic.

Zásadní změnu přinesla druhá polovina 19. století, v níž se prosté zapotécké dívce Juaně Catalině Romero podařilo díky celoživotnímu přátelství s prezidentem Mexika Porfiriem Díazem nashromáždit velký majetek a moc v regionu.

Juana svůj vliv využívala nejen k osobnímu obohacení, ale i k modernizaci tehuánských tradic podle svých představ. Z obchodních cest do Evropy přivážela každý rok bavlnu, hedvábí i nejnovější módní trendy, které přeměnily tradiční zapotécký kroj v poslední výkřik módy. Na fiestách se začala tančit polka a valčík a Juana zavedla i novou společenskou etiketu, která zdejší zapotécké indiány posunula v očích „civilizovaného světa“ nad všechny ostatní domorodé kmeny.

Jak prohlásil britský novinář W. E. Carson, který Tehuantepeckou šíji navštívil začátkem 20. století:

„Nic tak rychle neodhalí společenské podmínky rasy jako postavení jejího ženského pokolení. Rozdíl mezi zapotéckými ženami a jejich nevzhlednými, neudržovanými sestrami ze severního Mexika je téměř jako rozdíl mezi divošstvím a civilizací.“

Vůbec nejvýznamnější období v dějinách Tehuantepecké šíje nastalo ovšem v roce 1907 se zahájením provozu železnice spojující Atlantik s Pacifikem. Dráha tehdy patřila mezi nejrušnější na světě a projíždějící vlaky přinášely prosperitu všem městům podél trati. Tradiční tehuánské kroje se začaly zdobit holandskou krajkou a výšivkami inspirovanými šálami z filipínské Manily. V módě byly náhrdelníky ze zlatých dolarových mincí. Jídlo získalo středozemní a arabskou příchuť, zatímco hudba byla obohacena o kubánské a chilské rytmy.

Období nezřízeného blahobytu však skončilo tak rychle, jak začalo. S otevřením Panamského průplavuv roce 1914 opustili tehuantepeckou oblast jednou provždy mezinárodní byznysmeni i kosmopolitní duch.

Sláva Tehuán ale bez ohledu na konec prosperity stoupala dále. Zapotécká kultura Tehuantepecké šíje ve druhé dekádě 20. století představovala přesně to, co hledali mexičtí intelektuálové, politici a umělci k reprezentaci nového obrozeného Mexika: Mexika demokratického s vlastní identitou založenou na domorodé, avšak zcela moderní kultuře.

Jedním z umělců, který Tehuánám značně pomohl na výsluní národní slávy, byl malíř Diego Rivera. Ministr školství José Vasconcelos poslal Diega v roce 1922 k načerpání inspirace pro národní umělecký projekt právě do Tehuantepecu.

Slavný malíř propadl jeho kouzlu a po návratu vymaloval budovu ministerstva školství v hlavním městě freskami oslavujícími život tehuantepeckých Zapotéků. Diego odvedl tak skvělou práci, že se mu podařilo vytvořit z kyprých Tehuán sexy bohyně obdivované a uctívané mexickou veřejností.

Spousta dalších malířů, fotografů a filmařů zaplavila region inspirována svůdnou reputací zdejších žen, mezi nimi i Diegova manželka, malířka Frida Kahlo. Frida si Tehuány oblíbila ještě více než její manžel. Nejenže se na svých slavných autoportrétech často zobrazovala právě v tehuánském kroji a špercích, ale do Tehuány se stylizovala i v každodenním životě. Zapotécký huipil (volná blůza) a nabíraná sukně jí dávaly identitu silné nezávislé a zároveň uvědomělé ženy, která sympatizuje s domorodými indiány.

Ve třicátých letech 20. století již Tehuána přestavovala zavedený symbol Mexika. Emancipované ženy přitahovaly všechny společenské vrstvy jako magnet. Filmy znázorňovaly Tehuantepec jako mytické místo zrození nového Mexika, pivovarské firmy rozdávaly kalendáře s dívkami v tehuánských krojích a divadelní společnosti uváděly operety se slavnými písněmi La Zandunga a La Llorona z tehuantepecké oblasti. Vrchol slávy přišel v roce 1937, kdy se Tehuána dostala na mexickou desetipesovou bankovku a stala se nesmrtelnou.

Zdá se však, že tím se mexická veřejnost Tehuánou přesytila. Ve druhé polovině 20. století se totiž její ikonická tvář začala z národní scény rychle vytrácet a reputace silných zapotéckých žen z Tehuantepecké šíje se od té doby propadá čím dál tím hlouběji do říše zapomnění.

A jak je to s Tehuánami dnes? Skutečně na Tehuantepecké šíji vládnou ženy anebo svůj image jen dokázaly skvěle zpropagovat? Naše mexické dobrodružství za hledáním matriarchátu bude pokračovat příště…