Když za rovnoprávnost bojují muži

Na dalekém severovýchodě indického subkontinentu žije nenápadný kmen Khásí, jenž se vymyká snad všem genderovým stereotypům. Je to zřejmě jediné místo na světě, kde za rovnoprávnost bojují muži!

Zhruba milion Khásíů preferuje, zbytku Indie navzdory, dcery oproti synům. Děti patří výhradně matce a přebírají její příjmení. Majetek vlastní ženy. Nejmladší dcera dědí rodinný dům a je povinna postarat se o rodiče, až zestárnou. A nakonec i samotné jméno Khásí znamená „narozen/a z matky“.

Shillong, hlavní město státu Méghálaja, je usazený v chladných patnácti stech metrech. Britští kolonialisté, inspirováni okolními kopci porostlými jehličnany, mu přezdívali „Skotsko východu“.

Sedíme v útulné vilce na předměstí a zahříváme se mléčným čajem s celozrnnými sušenkami. Na zdi visí obraz malebné anglické krajinky.

„Rozdíl vidíte už v nemocnici,“ vysvětluje nám Keith Pariat, prezident nejznámější mužskoprávní organizace Syngkhong Rympei Thymmai (SRT).

„Když se narodí dcera, jsou všichni radostí bez sebe. U syna jen pokrčí rameny – co se dá dělat, je to dárek od Boha.“

A pocit méněcennosti prý ještě zesílí, když se muž ožení a odstěhuje k rodině své ženy.

„Jsme jako chovní býci, jejichž zodpovědnost končí rozmnožováním,“ rozhořčuje se pětapadesátiletý otec syna a dcery.

Tvrdí, že khásíjští muži ztrácejí vůli žít. Chovají se promiskuitně, opíjejí se, berou drogy, hrají na kytaru a umírají mladí. Protože nemají v rodině žádnou zodpovědnost, majetek ani postavení.

SRT to však plánuje všechno změnit. Chtějí dát otci autoritu v rodině a synům dědictví. Pariatovým osobním snem je, že se v Khasi Hills jednou rozšíří opravdový patriarchát.

„Abychom byli konečně moderní jako vy, v Evropě,“ mrká na mého přítele.

Jeho manželka si přijde pro prázdné hrnečky a uklidit stůl. Chová se naprosto nenuceně a vřele se usmívá.

Zajímá mě, jestli žena sdílí jeho radikální názory.

„Bohužel ne. Je to takové jablko sváru mezi námi,“ připouští Pariat sklesle. „V jejím domě pořád nic neznamenám. Ztrácím veškerou mužnost. Ona velí a já jsem jen bezvýznamným sluhou,“ stěžuje si rozmrzele.

Ptám se třicetileté Vicky, nejmladší dcery, která zdědila rodinný dům v Shillongu, co si o místních tradicích myslí ona.

„Díky nim se dokážeme postarat samy o sebe. Můžeme pracovat, máme majetek, a když zůstaneme bez mužů, nestanou se z nás žebračky jako z ostatních indických žen,“ říká rozhodně.

Vicky před rokem vyhnala manžela z domu, když zjistila, že jí byl nevěrný. Syna její bývalý nevídá a ani na společný majetek žádný nárok nemá.

„Když muž odejde, ztratí samozřejmě všechna tahle práva,“ vysvětluje mladá žena s ledovým klidem.

A že to někomu připadá nespravedlivé?

V tom má Vicky jasno. „Pokud dáme muži právo na děti, jméno a majetek, nastane chaos. A to neříkají jenom ženy. Spousta mužů věří, že nedokáže vykonávat některé práce tak dobře, jako to dokážeme my ženy.“

Nabízí se otázka, proč muži, kteří odjakživa ovládají zdejší politiku, starodávné tradice prostě nezmění.

Podle Keitha Pariata to není tak jednoduché, jak by se zdálo. Jeho hnutí má jen pár tisíc členů a nové stoupence získávají ztěžka. Ostatním společenský systém buď vyhovuje, anebo se bojí projevit svůj názor veřejně. Příjmení po matce a dědické právo nejmladší dcery bylo dokonce nedávno uzákoněno. Očividně se tedy nejedná o bitvu mezi pohlavími, ale o konflikt s celou tradiční kulturou střeženou nejen ženami, ale paradoxně především muži.

Více v připravované knize Kde ženy vládnou.